Žalmy77

Přednímu kantoru z potomků Jedutunových, s Azafem, žalm.

Hlas můj k Bohu, když volám, hlas můj k Bohu, aby ucha naklonil ke mně.

V den ssoužení svého Pána hledal jsem, v noci ruce své rozprostíral jsem bez přestání, a nedala se potěšiti duše má.

Na Boha zpomínal jsem a kormoutil se, přemyšloval jsem, a úzkostmi svírán byl duch můj. Sélah.

Zdržoval jsi oči mé, aby bděly; potřín jsem byl, aniž jsem mluviti mohl.

I přicházeli mi na pamět dnové předešlí, a léta dávní.

Rozpomínal jsem se v noci na zpěvy své, v srdci svém přemyšloval jsem, a zpytoval to duch můj, pravě:

Zdali na věky zažene Bůh? Nikdy-liž již více lásky neukáže?

Zdali do konce přestane milosrdenství jeho? A konec vezme slovo od pokolení až do pokolení?

Zdali se zapomněl smilovávati Bůh silný? Zdaž zadržel v hněvě milosrdenství svá? Sélah.

I řekl jsem: Toť jest má smrt. Ale učiníť proměnu pravice Nejvyššího.

Rozpomínati se budu na skutky Hospodinovy, a připomínati sobě divné činy tvé, od starodávna.

A přemyšlovati o všelikém díle tvém, a o skutcích tvých mluviti.

Bože, svatá jest cesta tvá. Kdo jest silný, veliký, jako Bůh?

Ty jsi ten Bůh silný, jenž činíš divné věci; uvedl jsi v známost mezi národy sílu svou.

Vysvobodil jsi ramenem lid svůj, syny Jákobovy a Jozefovy. Sélah.

Vidělyť jsou tě vody, Bože, viděly tě vody, a zstrašily se; pohnuly se také i hlubiny.

Vydali povodně oblakové, vydala hřmot nebesa, ano i kameníčko tvé skákalo.

Vznělo hřímání tvé po obloze, blýskání osvěcovalo okršlek zemský, pohybovala se a třásla země.

Skrze moře byla cesta tvá, a stezky tvé skrze vody veliké, a však šlepějí tvých nebylo znáti.

Vedl jsi jako stádo lid svůj skrze Mojžíše a Arona.