Žalmy74

Vyučující, Azafův. Proč, ó Bože, nás tak do konce zamítáš? Proč roznícena jest prchlivost tvá proti stádci pastvy tvé?

Rozpomeň se na shromáždění své, jehož jsi od starodávna dobyl a vykoupil, na proutek dědictví svého, na Sion horu tuto, na níž přebýváš.

Přispějž k hrozným pustinám. Jak všecko pohubil nepřítel v svatyni!

Řvali nepřátelé tvoji u prostřed shromáždění tvých, a na znamení toho zanechali množství korouhví svých.

Za hrdinu jmín byl ten, kterýž co nejvýše zdvihl sekeru, roubaje vazbu dříví jeho.

A nyní již řezby jeho napořád sekerami a palicemi otloukají.

Uvrhli oheň do svatyně tvé, na zem zřítivše, poškvrnili příbytku jména tvého.

Řekli v srdci svém: Vyhubme je napořád. Takž vypálili všecky stánky Boha silného v zemi.

Znamení svých nevidíme, jižť není proroka, aniž jest mezi námi, kdo by věděl, dokud to stane.

I dokudž, ó Bože, útržky činiti bude odpůrce? A nepřítel ustavičně-liž rouhati se bude jménu tvému?

Proč zdržuješ ruku svou, a pravice své z lůna svého nevzneseš?

Však jsi ty, Bože, král můj od starodávna, působíš hojné spasení u prostřed země.

Ty silou svou rozdělil jsi moře, a potřels hlavy draků u vodách.

Ty jsi potřel hlavu Leviatanovi, dal jsi jej za pokrm lidu na poušti.

Ty jsi otevřel vrchoviště a potoky, ty jsi osušil i řeky prudké.

Tvůjť jest den, tvá jest také i noc, světlo i slunce ty jsi učinil.

Ty jsi založil všecky končiny země, léto i zimy ty jsi sformoval.

Rozpomeniž se na to, že útržky činil ten odpůrce Hospodinu, a lid bláznivý jak se jménu tvému rouhal.

Nevydávejž té zběři duše hrdličky své, na stádce chudých svých nezapomínej se na věky.

Ohlédni se na smlouvu; nebo plní jsou i nejtmavější koutové země peleší ukrutnosti.

Nechažť bídní neodcházejí s hanbou, chudý a nuzný ať chválí jméno tvé.

Povstaniž, ó Bože, a veď při svou, rozpomeň se na pohanění, kteréžť se děje od nesmyslných na každý den.

Nezapomínej se na vykřikování svých nepřátel, a na hluk proti tobě povstávajících, kterýž se silí ustavičně.