Lukáš20

I stalo se v jeden den, když on učil lid v chrámě a kázal evangelium, že přišli k tomu přední kněží a zákoníci s staršími,

I řekli jemu: Pověz nám, jakou mocí tyto věci činíš, aneb kdo tobě tuto moc dal?

I odpověděv, řekl jim: Otížiť se i já vás o jedné věci a odpověztež mi:

Křest Janův s nebe-li byl, čili z lidí?

Oni pak uvažovali to mezi sebou, řkouce: Jestliže bychom řekli: S nebe, díť nám: Pročež jste tedy neuvěřili jemu?

Pakli díme: Z lidí, lid všecken ukamenuje nás; neb oni cele tak drží, že Jan jest prorok.

I odpověděli: Že nevědí, odkud jest byl.

I řekl jim Ježíš: Aniž já vám povím, jakou mocí toto činím.

I počal lidu praviti podobenství toto: Èlověk jeden štípil vinici, a pronajal ji vinařům, a sám odšed podál byl tam za mnohé časy.

A v čas slušný poslal k vinařům služebníka, aby z ovoce vinice dali jemu. Vinaři pak zmrskavše jej, pustili ho prázdného.

A on poslal druhého služebníka. Oni pak i toho zmrskavše a zohavivše, pustili prázdného.

I poslal třetího. Ale oni i toho zranivše, vystrčili ven.

Tedy řekl Pán vinice: Co učiním? Pošli svého milého Syna. Snad když toho uzří, ostýchati se budou.

Uzřevše pak vinaři, rozmlouvali mezi sebou, řkouce: Tentoť jest dědic; pojďte, zabijme jej, aby naše bylo dědictví.

A vystrčivše jej ven z vinice, zamordovali ho. Což tedy učiní jim Pán vinice?

Přijde a vyhladí vinaře ty, a dá vinici jiným. To uslyšavše, řekli: Odstup to.

A on pohleděv na ně, řekl: Co jest pak to, což napsáno jest: Kámen, kterýmž pohrdli dělníci, ten učiněn jest v hlavu úhelní.

Každý, kdož padne na ten kámen, rozrazí se; a na kohož by on upadl, potřeť jej.

I hledali přední kněží a zákoníci, jak by naň vztáhli ruce v tu hodinu, ale báli se lidu. Nebo porozuměli, že by na ně mluvil podobenství to.

Tedy ukládajíce o něm, poslali špehéře, kteříž by se spravedlivými činili, aby ho polapili v řeči, a potom jej vydali vrchnosti a v moc hejtmanu.

I otázali se ho oni, řkouce: Mistře víme, že právě mluvíš a učíš, a nepřijímáš osoby, ale v pravdě cestě Boží učíš.

Sluší-li nám daň dávati císaři, čili nic?

Ale Ježíš rozuměje chytrosti jejich, dí jim: Co mne pokoušíte?

Ukažte mi peníz. Èí má obraz a nápis? I odpověděvše, řekli: Císařův.

On pak řekl jim: Dejtež tedy, co jest císařova, císaři, a což jest Božího, Bohu.

I nemohli ho za slovo popadnouti před lidem, a divíce se odpovědi jeho, umlkli.

Přistoupivše pak někteří z saduceů, (kteříž odpírají býti vzkříšení,) otázali se ho,

Řkouce: Mistře, Mojžíš napsal nám: Kdyby bratr něčí umřel, maje manželku, a umřel by bez dětí, aby ji pojal bratr jeho za manželku, a vzbudil símě bratru svému.

I bylo sedm bratří, a první pojav ženu, umřel bez dětí.

I pojal ji druhý, a umřel i ten bez dětí.

A třetí pojal ji, též i všech těch sedm, a nezůstavivše semene, zemřeli.

Nejposléze po všech umřela i žena.

Protož při vzkříšení kterého z nich bude manželka, poněvadž sedm jich mělo ji za manželku?

A odpovídaje, řekl jim Ježíš: Synové tohoto světa žení se a vdávají.

Ale ti, kteříž hodni jmíni budou dosáhnouti onoho věku a vzkříšení z mrtvých, ani se ženiti budou ani vdávati.

Nebo ani umírati více nebudou moci, andělům zajisté rovni budou. A jsou synové Boží, poněvadž jsou synové vzkříšení.

A že mrtví vstanou z mrtvých, i Mojžíš ukázal při onom kři, když nazývá Pána Bohem Abrahamovým a Bohem Izákovým a Bohem Jákobovým.

Bůhť pak není mrtvých, ale živých, nebo všickni jsou jemu živi.

Tedy odpověděvše někteří z zákoníků, řekli: Mistře, dobře jsi pověděl.

I neodvážili se jeho na nic více tázati.

On pak řekl jim: Kterak někteří praví Krista býti synem Davidovým?

A sám David praví v knihách Žalmových: Řekl Pán Pánu mému: Seď na pravici mé,

Ažť i položím nepřátely tvé v podnož noh tvých.

Poněvadž David jej Pánem nazývá, i kterakž syn jeho jest?

I řekl učedlníkům svým přede vším lidem:

Varujte se od zákoníků, kteříž rádi chodí v krásném rouše a milují pozdravování na trzích a přední stolice v školách a první místo na večeřích,

Kteříž zžírají domy vdovské pod zámyslem dlouhé modlitby. Tiť vezmou těžší odsouzení.