Pláč5

Rozpomeň se, Hospodine, co se nám děje; popatř a viz pohanění naše.

Dědictví naše obráceno jest k cizím, domové naši k cizozemcům.

Sirotci jsme a bez otce, matky naše jsou jako vdovy.

Vody své za peníze pijeme, dříví naše za záplatu přichází.

Na hrdle svém protivenství snášíme, pracujeme, nedopouští se nám odpočinouti.

Egyptským podáváme ruky i Assyrským, abychom nasyceni byli chlebem.

Otcové naši hřešili, není jich, my pak trestáni po nich neseme.

Služebníci panují nad námi; není žádného, kdo by vytrhl z ruky jejich.

S opovážením se života svého hledáme chleba svého, pro strach meče i na poušti.

Kůže naše jako pec zčernaly od náramného hladu.

Ženám na Sionu i pannám v městech Judských násilé činí.

Knížata rukou jejich zvěšena jsou, osoby starých nemají v poctivosti.

Mládence k žernovu berou, a pacholata pod dřívím klesají.

Starci sedati v branách přestali a mládenci od zpěvů svých.

Přestala radost srdce našeho, obrátilo se v kvílení plésání naše.

Spadla koruna s hlavy naší; běda nám již, že jsme hřešili.

Protoť jest mdlé srdce naše, pro tyť věci zatměly se oči naše,

Pro horu Sion, že zpuštěna jest; lišky chodí po ní.

Ty Hospodine, na věky zůstáváš, a stolice tvá od národu do pronárodu.

Proč se zapomínáš na věky na nás, a opouštíš nás za tak dlouhé časy?

Obrať nás, ó Hospodine, k sobě, a obráceni budeme; obnov dny naše, jakž byly za starodávna.

Nebo zdali všelijak zavržeš nás, a hněvati se budeš na nás velice?