Jób17

Dýchání mé ruší se, dnové moji hynou, hrobu blízký jsem.

Jistě posměvači jsou u mne, a pro jejich mne kormoucení nepřichází ani sen na oči mé.

Postav mi, prosím, rukojmě za sebe; kdo jest ten, nechť mi na to ruky podá.

Nebo srdce jejich přikryl jsi, aby nerozuměli, a protož jich nepovýšíš.

Kdož pochlebuje bližním, oči synů jeho zhynou.

Jistě vystavil mne za přísloví lidem, a za divadlo všechněm,

Tak že pro žalost pošly oči mé, a oudové moji všickni stínu jsou podobni.

Užasnouť se nad tím upřímí, a však nevinný proti pokrytci vždy se zsilovati bude.

Přídržeti se bude, pravím, spravedlivý cesty své, a ten, jenž jest čistých rukou, posilní se více.

Tolikéž i vy všickni obraťte se, a poďte, prosím; neboť nenacházím mezi vámi moudrého.

Dnové moji pomíjejí, myšlení má mizejí, přemyšlování, pravím, srdce mého.

Noc mi obracejí v den, a světla denního ukracují pro přítomnost temností.

Abych pak čeho i očekával, hrob bude dům můj, ve tmě usteli ložce své.

Jámu nazovu otcem svým, matkou pak a sestrou svou červy.

Kdež jest tedy očekávání mé? A kdo to, čím bych se troštoval, spatří?

Do skrýší hrobu sstoupí, poněvadž jest všechněm v prachu země odpočívati.