Jób10

Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.

Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?

Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?

Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?

Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,

Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?

Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.

Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.

Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.

Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?

Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.

Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.

Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.

Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.

Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,

Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.

Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.

Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,

A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.

Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,

Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,

Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.